Na trhu pracuji už přes pět let. Mám stánek s ovocem a zeleninou, který dávám každý den na stejné místo. Viděl jsem tu různé lidi — spěchající, podrážděné, šťastné, chudé i bohaté. Jednoho dne jsem ale spatřil starší paní.
Bylo jí asi sedmdesát, oblečena čistě, s malou kabelkou. Stála poblíž stánku, jako kdyby vybírala, ale nic neodnesla. Nejdříve jsem si myslel, že chce ukrást — takové případy se občas stávají. Ale když jsem ji pozoroval, pochopil jsem, že si jen užívá pohled: jablka, rajčata, třešně, broskve… a pak odcházela s prázdnýma rukama.
Jednoho dne jsem se odvážil zeptat:
😱 — Paní, už týden sem chodíte, koukáte, ale nic si nevezmete. Potřebujete pomoct?
Podívala se na mě očima jako teplé hluboké jezero, plné smutku.
— Synku, nic si nevezmu. Těším se z pohledu. Důchod mám malý, ale jsem ráda, že tu můžu být. Ovoce je krásné, syté — jako to bylo kdysi v mém jižanském rodném kraji. Tehdy manžel přivážel melouny a já mu pomáhala. Teď jsem sama a těší mě jen ten pohled.
Zatrnulo mi u srdce. Uvědomil jsem si, že sem nechodí náhodou — připomíná si tu vzpomínky, prožívá barvy a vůně minulosti. A nemohl jsem dál být jen pozorovatelem.
Druhý den jsem jí nabídl:
— Pomohla byste mi trochu? Otřela jablka, naaranžovala ovoce, a na oplátku si odnesete košík plný ovoce.
Zčervenala a rozsvítily se jí oči.
— Už nejsem nejmladší, synku…
— Ale já budu trpělivý, — usmál jsem se.
Tak začala pomáhat. Jmenovala se Taisia Ivanovna. Každé ráno přišla brzy, utřela jablka a naaranžovala broskve.
Zákazníci si jí oblíbili. Někdo jí přinesl cukroví, jiní se jen usmáli. Ožila, začala znovu smát.
Po půl roce odešla. Podle sousedů zemřela na infarkt. Ale před odchodem požádala jednu ženu, aby mi předala dopis:
„Děkuji ti, že jsem se zase cítila potřebná. Bylo to mé malé štěstí. Promiň, že jsem ti tak tiše vstoupila do života a tak tiše odešla. Stal ses vnukem, kterého jsem nikdy neměla.“
Když teď stavuji jablka na stánek, vždy na ni myslím. A vždy si nechám jedno hezké jablko stranou — pro Taisiu Ivanovnu.
