— Márto, otevři! — bušila pěstí na dveře. — Vím, že jsi tam!
Notebook mi spadl, vyskočila jsem z houpací sítě. Byla jsem tu tři dny kvůli klidu a psaní. A teď…
— Už jdu! — vykročila jsem v pantoflích.
Tchyně v květovaných šatech, s obrovskými taškami a samolibým výrazem.
— Konečně! — vřítila se dovnitř. Rodina přijela na léto, „svoboda“ byla zjevně o mně.
Hluk, nucený úklid, chill na verandě — moje pokusy o klid totálně selhaly.
Třetí den jsem vybuchla:
— Máte dvě hodiny, pak opustíte chalupu!
Brzy balili. Manžel mi potvrdil, že tchyně všechno zatajila.
Vrátila jsem se do velkého pokoje. Ticho. Psací stroj. Výsledek? Bestseller o hranicích.
O pět let později: knižní turné, knihkupectví, autogramiáda… a tam stojí ona. Slzy. Omluva.
— Márto, naučila jsi mě říkat „ne“. Děkuju!
Objala jsem ji:
— Klidně přijeď na léto, ale teď — jako host!
Tak vznikla spisovatelská rezidence — léto, tvorba a skutečné pozvání. 🕊️
