Malý, rozcuchaný, s ustaraným pohledem. Zastavil jsem se. Srdce mi bušilo. Uvnitř auta to vypadalo jako v peci.
Zaklepal jsem na okno, ale nikdo neodpověděl. Auto bylo prázdné, kromě toho chudáka psa. Seděl, těžce dýchal, jazyk visel venku, oči prosily o pomoc. Lidé kolem jen procházeli, nikdo si ho nevšímal — všichni spěchali, jako by je horko otupilo vůči cizímu utrpení.
Nemohl jsem odejít bez reakce. Otevřel jsem dveře auta, opatrně se posadil vedle psa a vytáhl láhev vody, kterou si vždy nosím v horkých dnech. Pes pil hltavě a pak se na mě podíval s vděkem v očích.
Během několika minut dorazil majitel auta. V panice řekl: „Byl jsem pryč jen pět minut!“ — lapal po dechu a vypadal zahanbeně. Ale pes už ukázal, jak důležité je si včas uvědomit nebezpečí a jak křehký může být život — i ten zvířecí během horka.
Ten den jsem pochopil: někdy jeden pohled, jeden čin může zachránit život. I na obyčejné ulici, pod spalujícím sluncem, se můžeš stát hrdinou — bez velkých gest, stačí nezůstat lhostejný.
