Muž dlouho snil o moři. Když jeho žena otěhotněla a lékaři jí zakázali létat, naivně si myslela, že manžel zůstane doma. Ale jednoho dne chladně řekl:
— Lístky už jsou koupené, proč by měly propadnout? Pojedu sám a ty zatím běž k mámě na vesnici, pomůžeš na hospodářství.
Žena nevěděla, co odpovědět. Byla v šestém měsíci, záda ji bolela při každém ohnutí, ale hádat se neodvážila.
Muž odjel k moři a ji poslali k tchyni — na vesnici, kde byla toaleta za stodolou, voda jen studená a odpočinek znamenal jen práci na poli.
Každé ráno tchyně uvařila polévku, postavila před ni talíř a říkala:
— Nejdřív práce, potom jídlo.
Těhotná žena celé dny pracovala na zahradě. V noci se jí zdálo o moři — ne proto, že by tam byla, ale proto, že tam odjel její muž. Posílal jí fotky z pláže. Krátce psal: „Odpočívám, jak jsi říkala.“
Jednoho dne při kopání brambor se jí zatočila hlava a klesla na kolena do bláta, těžce dýchajíc.
Tchyně vyšla na dvůr, podívala se na ni svrchu a suše řekla:
— Jsi těhotná, nejsi nemocná. Brambory se samy nevyryjí.
Žena se pokusila vstát, ale síly ji opustily. Zhroutila se tváří do země.
Kolem šla sousedka, která začala křičet a přivolala lidi. Sousedé přiběhli, zvedli ji a odvezli do nemocnice. Tam lékaři řekli hrozivou věc: ještě chvíli a dítě by nepřežilo.
Od té doby se vesničané domu tchyně vyhýbali. Nemohli jí odpustit, že těhotnou ženu dohnala až k neštěstí. A manžel, když se vrátil od moře, našel svou ženu na nemocničním lůžku — s očima, v nichž už nebyla láska.
