Jsem svobodná matka. Mému miminku je teprve několik měsíců a od porodu se moje postava hodně změnila. Věděla jsem, že pokud se o sebe nezačnu starat, brzy se zlomím. Proto jsem se dva měsíce po narození syna rozhodla jít do fitness centra.
Protože nemám nikoho na pomoc a miminko mě stále potřebuje, musela jsem ho občas vzít s sebou na trénink.
Holky ve skupině to chápaly: někdy některá z nich vzala kočárek nebo si hrála s miminkem, zatímco jsem se snažila udělat aspoň část cviků. Jejich podpora pro mě byla neocenitelná.
Ale jednoho dne se stalo něco nepříjemného. Držela jsem syna v náručí a snažila se dělat lehké dřepy, když najednou začal plakat. Zkoušela jsem ho uklidnit — kolébala jsem ho, tiskla k sobě, šeptala — ale neutišil se.
V tu chvíli ke mně přišel jeden z trenérů. Vysoký, svalnatý muž v upnutých šortkách s nespokojeným výrazem ve tváři.
— Už toho mám dost! — zvýšil hlas. — Každý den to samé! Proč ho sem pořád taháš? Chceš být s ním? Zůstaň doma, ale neruš ostatní!
Byla jsem v rozpacích. Přitiskla jsem syna k hrudi a cítila, jak mi po tvářích tečou slzy.
— Promiňte… on je ještě moc malý, — odpověděla jsem tiše.
— Je mi to jedno! Možná by se u vchodu mělo napsat obrovskými písmeny: „Se psy a dětmi vstup zakázán“!
Sklopila jsem hlavu, připravena se otočit a odejít. Ale právě v tu chvíli se stalo něco nečekaného 😱😱 (pokračování v prvním komentáři 👇👇).
Vedle mě se najednou zvedla dívka z naší skupiny. Rázně se postavila mezi mě a toho muže.
— Hej! — její hlas zněl pevně. — Nemáš právo takhle mluvit. To je dítě! Ono pláče — to je normální. My to všechny chápeme, a ty křičíš, jako by udělala něco strašného.
Trenér se ušklíbl:
— Tak ať zůstane doma a neruší!
— Ne. — Dívka neustoupila. — Uvědomuješ si vůbec, čím si žena po porodu prochází? Jak se její tělo mění a jak moc je pro ni důležité vrátit se k tréninku? Děláš ostudu téhle posilovně. A postarám se o to, aby se vedení dozvědělo, jak mluvíš se zákaznicemi.
A ona si skutečně stěžovala. O pár dní později jsem se dozvěděla, že toho muže vyhodili.
Ale víte, pochybnosti zůstaly. Možná jsem se mýlila já? Možná jsem opravdu měla zůstat doma a nikoho nerušit?
