Toho rána panovalo ve věznici zvláštní ticho. Při rutinní kontrole si jeden z dozorců všiml, že jedné těhotné vězeňkyni je špatně. Okamžitě přivolali pomoc a převezli ji do vězeňské nemocnice.
Žena neměla žádnou rodinu ani příbuzné. Po celou dobu vazby ji nikdo nenavštívil. Neměla žádnou zdravotní dokumentaci, a přesto byla již v devátém měsíci těhotenství. Byla velmi slabá a sotva mluvila.
Ležela v prostém pokoji, pohled měla prázdný. Ale v jejích očích nebyl strach ani bolest — jen rezignace.
Porodní asistentka, starší a zkušená žena, k ní přistoupila a tiše řekla:
— Dobrý den, budu s vámi, dokud se dítě nenarodí. Mohu vás vyšetřit?
Žena jen přikývla.
Asistentka se naklonila, aby ji prohlédla. Ale náhle vykřikla hrůzou:
— Okamžitě zavolejte kněze!
Neslyšela tlukot srdce dítěte.
V panice přitlačila silněji, ale marně.
Třesoucím se hlasem zašeptala:
— Neslyším jeho srdce…
Dozorci si ustaraně vyměnili pohledy.
Stahy byly stále silnější a každá vteřina rozhodovala.
Rozhodnutá porodní asistentka nařídila přivolat kněze, aby dal domněle mrtvému dítěti poslední pomazání.
Ale tehdy tichý, sotva postřehnutelný zvuk prolomil mlčení.
Srdce dítěte tlouklo slabě… ale tlouklo.
— Je živé! — zvolala porodní asistentka.
Po dlouhých hodinách utrpení zazněl náhle pláč.
Dítě, křehké, ale živé, vydalo svůj první hlasitý křik.
Lékařský tým mu okamžitě podal kyslík.
Vyčerpaná, ale uklidněná, porodní asistentka zašeptala:
— Děkuji ti, Pane…
A poprvé vězeňkyně zvedla oči a usmála se.
