Překvapeně jsem mu ukázala břicho — ale to, co řekl potom, mi doslova vyrazilo dech. 😳😱
Po další kontrole jsem se vracela domů.
Lékař mi řekl, že vše probíhá perfektně, a že za deset dní konečně uvidím své miminko.
Šla jsem šťastná, hlavou se mi honila jména, plenky, postýlky…
A najednou — zvuk brzd.
Auto se zastavilo vedle mě a z okna se ozval příjemný mužský hlas:
— „Slečno, víte, že zezadu vypadáte jako obraz od Renoira?“
Mrkla jsem. Možná to nebylo na mě?
Rozhlédla jsem se — nikdo jiný tam nebyl.
Bylo jasné, že to říká mně — těhotné ženě v devátém měsíci!
Ukázala jsem mu snubní prsten.
Jen se usmál.
Tak jsem se, napůl v žertu, otočila bokem, aby dobře viděl můj velký břich.
Devátý měsíc, prosím pěkně!
Ale místo aby odjel, usmál se ještě víc:
— „No a co? Půjdeme na rande?“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo rozčílit.
Upřímně, někde hluboko ve mně to bylo trochu lichotivé —
někdo mě ještě pořád vidí jako ženu, ne jen „nastávající matku“.
Ale odpověděla jsem pevně:
— „Nevidíte, že jsem těhotná? Za deset dní rodím!“
😯😱 Přimhouřil oči, podíval se mi na břicho a řekl něco, od čeho mi doslova upadly květiny z ruky.
Mrkala jsem, nechápajíc, jestli jsem to dobře slyšela.
Nakonec pokrčil rameny a tiše řekl:
— „Takže… za deset dní…“
Napjala jsem se, čekajíc, co ještě dodá.
A on pokračoval:
— „Ne, radši za patnáct. To bude klidnější.“
Pak se na mě podíval s rozhodnutým úsměvem:
— „Tak fajn. Za patnáct dní. Souhlasíš?“
Zůstala jsem stát, ohromená a napůl připravená se rozesmát.
Opravdu se tohle děje mně? 😅
