Vstoupil jsem do květinářství, abych koupil květiny pro manželku a dceru. Už jsem si jeden vybral, když jsem si všiml staršího muže u vchodu.
Měl na sobě starý kabát, společenské kalhoty a ošlapané boty. Nepůsobil jako bezdomovec — jen skromný, čistý a důstojný.
Mladá prodavačka k němu přišla a řekla pohrdavě:
— Co tady děláte, dědo? Rušíte zákazníky.
Starý muž tiše odpověděl:
— Promiňte, slečno… Kolik stojí větvička mimózy?
Ona se ušklíbla a odsekla:
— Jste snad blázen? Nemáte ani peníze!
Vytáhl z kapsy tři zmačkané desetirublové bankovky:
— Nemáte něco za třicet?
Podala mu suchou, zlomenou větvičku:
— Tady to máš a zmiz.
Vzal ji roztřesenýma rukama. Po tváři mu stekla slza. Bolelo mě to u srdce.
Zeptal jsem se:
— Kolik stojí celý koš?
— Dvě stě euro…?
Zaplatil jsem a podal květiny starci:
— Tady, dejte je své ženě.
Rozplakal se. Šli jsme spolu do obchodu a koupili dort a víno.
— Jsme spolu 45 let… Je nemocná… Ale jak bych mohl přijít bez květin na její narozeniny? Děkuji vám, synku…
