Je mi 54 let. Jsem sebevědomá a zkušená žena. Byla jsem vdaná 26 let, ale jednoho dne jsem si uvědomila: zasloužím si víc. Nedělala jsem ukvapená rozhodnutí. Počkala jsem, až syn odejde na vysokou školu, sbalila si věci – a odešla.
Měla jsem malý byt, který jsem zdědila po své mamince. Dříve jsme plánovali, že ho jednou dostane náš syn, ale teď jsem si řekla: ať si ho zaslouží sám. A já konečně začnu žít tak, jak chci já.
Začátky nebyly snadné. Můj bývalý manžel mě chtěl získat zpět, sliboval hory doly, ale já se nechtěla vrátit do zlaté klece. Naučila jsem se znovu vnímat život a radovat se ze svobody.
Kamarádky si myslely, že jsem blázen, že se zase zajímám o muže. Ale já jsem chtěla být znovu ženou – krásnou, žádoucí, důležitou.
Po pár letech jsem poznala Viktora. Byl to soused, občas jsme se potkali v parku. Naše rozhovory byly čím dál delší, pohledy vřelejší. Nakonec mě pozval na rande.
Rozhodla jsem se, že se setkáme u mě doma – chtěla jsem ho překvapit večeří. Uvařila jsem výborné jídlo, zapálila svíčky, oblékla si ty nejhezčí šaty. Byla jsem nervózní, ale šťastná.
Přesně v sedm zazvonil. Otevřela jsem… a zůstala stát. Viktor stál ve dveřích. Žádné květiny, žádná čokoláda – přišel s prázdnýma rukama.
„Přišel jsi s prázdnýma rukama?“ zeptala jsem se překvapeně.
„A co jako? Už nejsme děti,“ odpověděl udiveně.
„Právě proto,“ řekla jsem s ironickým úsměvem. „Na shledanou.“
A zavřela jsem dveře.
Byla jsem naštvaná. Jak se takhle může chovat dospělý muž? Ale roky mě naučily jednu věc – sebeúcta je nejdůležitější. Pokud mě muž hned na začátku nevidí jako ženu, ale jen jako kuchařku nebo kamarádku na večer – z toho nic dobrého nebude.
Později se Viktor urazil a začal po domě roznášet, že jsem nafoukaná a že zůstanu navždy sama. Tak ať. Raději budu sama, než ve špatné společnosti.
Možná ještě potkám opravdového gentlemana. Anebo už dávno vymřeli?
Co si o tom myslíte vy? Udělala jsem dobře?
