Na místní policejní stanici zazvonil zvláštní, děsivý hovor.
– Haló… – vzlykalo slabým hláskem asi osmileté děvčátko. – Prosím, pomozte mi… tatínek je pod podlahou…
Dispečer se zamračil a podíval se na kolegu.
– Pod podlahou? Holčičko, můžeš dát telefon mamince nebo tatínkovi?
– Táta už několik dní není doma. Máma mi nevěří, říká, že si vymýšlím. Ale já vím, že je pod podlahou. On mi to sám řekl.
– Počkej… – řekl muž vážně. – Jak ti to mohl říct, když není doma?
– Zdálo se mi o něm – zašeptala holčička. – Řekl, že odešel daleko… a že leží pod podlahou…
Policisté se nejdřív usmívali, mysleli si, že dítě má psychické problémy, a chtěli případ předat sociální službě. Ale něco v jejím hlase – zoufalá upřímnost – je přimělo případ prověřit.
– Každopádně to zkontrolujeme – řekl jeden z policistů. – Protože jestli je to pravda…
Když dorazili na adresu, přivítala je matka dívky — upravená, trochu nervózní žena kolem čtyřicítky. Byla návštěvou překvapená, ale pustila je dál. Dívka stála s plyšovým medvídkem v náručí a ukázala na místo u zdi v obýváku, přímo pod novou laminátovou podlahou.
Policisté začali podlahu na označeném místě rozebírat. Po pár minutách se ozval výkřik. Jeden z policistů uskočil dozadu a upustil páčidlo. V tichu, jako blesk z čistého nebe, zaznělo:
– Našli jsme… tělo.
Pod podlahou bylo nalezeno tělo muže. Zabaleno ve stavební fólii, částečně pokryto pěnou a zbytky betonu. Skoro žádné známky boje. Zdálo se, že ho zabil silný úder do spánku.
Pozdější vyšetřování to potvrdilo.
