Dnes večer, sotva jsem vstoupil na dvůr, viděl jsem zvláštní scénu: moje čtyřletá dcera stála přímo u dveří, jako by mě hlídala. Na zádech měla svůj malý růžový batoh a vedle stál ten malý kufřík na kolečkách, který jsme koupili na cesty k moři.
Oči měla lesklé, rudé — očividně nedávno plakala.
— Miláčku, co se stalo? — hned jsem se přikrčil před ní. — Proč tu stojíš? A proč kufr?
Hluboce se nadechla, jako by mi měla něco velmi vážného sdělit.
— Tati… — řekla chvějícím se hlasem. — Odcházím z tohoto domu.
Srdce mi spadlo do kalhot.
— Ty… co? Kam jdeš? Proč? Stalo se něco?
Zamračila se, rty se jí třásly.
— Už tu nemohu žít! — řekla tak dramaticky, že to vypadalo, jako by to zkoušela před zrcadlem.
Okamžitě jsem začal přemýšlet o nejhorších scénářích: někdo ji ranil? Stalo se něco ve školce?
— Vysvětli mi to normálně… prosím, — řekl jsem už vážně.
A pak pronesla větu, která mě úplně šokovala 😱😨
— Už nemohu žít s tvojí ženou.
Mrkl jsem několikrát, hned jsem to nepochopil.
— Myslíš… svou mámu?
— Ano! — řekla rozhořčeně. — Už ji nemiluji!
— Tak… co ti udělala máma?
Zvedla ruce, jako bych měl vše chápat sám.
— Je… příšera! Opravdová příšera! — postěžovala si dcera. — Nedovoluje mi koukat na televizi, jíst čokoládu, pořád mě nutí uklízet pokoj!
Už jsem se odvrátil, protože jsem začal hlasitě smát.
— Rozumím… — protáhl jsem se, snaže se tvářit vážně. — Dobře. A kde tedy budeš bydlet?
— Daleko od tvé ženy! — pyšně prohlásila.
— Mhm, zajímavé. Konkrétněji?
— U babičky! — oznámila jako vítěz. — Babička mi dovolí koukat na pohádky a vždy mi dá čokoládu!
Tehdy jsem se už nevydržel a vybuchl smíchem. Dcera stála s tak vážným výrazem, jako by jí bylo čtyřicet místo čtyř.
Objal jsem ji, přitáhl k sobě a políbil na hlavu.
— Moje malá princezno… pojďme zpátky domů. Určitě promluvím s tou příšerou.
Zvedla hlavu a tiše se zeptala:
— Tati… opravdu budeš mluvit?
— Samozřejmě, — usmál jsem se. — Ale kufr zatím uklidíme, souhlasíš?
Přikývla a s výrazem malé vítězky zatáhla kufr zpátky do domu.
