Pohřeb šedesátiletého farmáře začal brzy za chladného rána.
Nad hřbitovem visela těžká šedá obloha, vítr pomalu pohupoval holými větvemi stromů a mokrá zem po nočním dešti se lepila na boty.
U čerstvě vykopaného hrobu se shromáždila rodina, sousedé i téměř celá vesnice, protože zesnulého znal každý. Někdo od něj kupoval mléko, jiný s ním pracoval na farmě a mnozí si ho vážili pro jeho poctivost a tvrdou práci.
Vedle rakve stála jeho žena se zarudlýma očima od pláče. Vedle ní mlčky kouřil jejich syn a občas odvrátil tvář, aby nikdo neviděl, jak se mu chvěje obličej.
Kněz tiše odříkával modlitbu. Lidé měli skloněné hlavy. Ozýval se jen vítr a tlumený pláč žen.
Vtom se z dálky ozvalo hlasité zařehtání.
Nejdříve nikdo nechápal, co se děje. Lidé se začali otáčet a o několik vteřin později se od brány hřbitova mezi hroby přiřítil obrovský tmavě hnědý kůň.
Byl to **Hrom**, oblíbený hřebec farmáře, který mu byl věrným společníkem téměř patnáct let.
Kůň vypadal podivně.
Měl široce otevřené oči, těžce oddechoval a mokrá hříva se mu lepila na krk. Běžel tak rychle, že pod jeho kopyty létala hlína.
Několik mužů se k němu okamžitě rozběhlo a snažilo se ho chytit za otěže, ale Hrom prudce házel hlavou, vytrhával se a hlasitě řehtal, až lidem běhal mráz po zádech.
— **Odveďte ho odsud!** vykřikl někdo z davu.
Kůň však nikoho neposlouchal.
Prudce se zastavil přímo u rakve a začal se chovat ještě podivněji. Nejprve kolem ní těžce oddychoval, chodil dokola a neustále očichával víko.
Pak náhle silně udeřil kopytem do dřeva.
Ozvala se tupá rána.
Lidé sebou trhli.
— **Ze smutku se zbláznil…** zašeptala jedna žena.
Hrom však udeřil znovu.
A ještě jednou.
S každým úderem byl neklidnější. Nervózně frkal, házel hlavou a bil kopyty tak silně, že se ho muži v panice snažili odtáhnout.
Jeden ho chytil za krk, druhý se ho pokusil zadržet z boku, ale Hrom se náhle vzepjal a předními kopyty dopadl přímo na rakev.
Ženy vykřikly. Několik lidí zděšeně uskočilo dozadu.
Kůň začal do víka bušit tak zuřivě, jako by se zoufale snažil dostat k něčemu uvnitř.
Po leštěném dřevě se objevily praskliny.
První rána.
Druhá.
Třetí.
Najednou se ozvalo hlasité prasknutí.
Víko rakve se rozlomilo.
Na několik vteřin zavládlo nad hřbitovem naprosté ticho.
Všichni strnule hleděli dovnitř.
Pak někdo vyděšeně vydechl:
— **Bože…**
Uvnitř rakve bylo… 😱😳
👇 Pokračování tohoto příběhu najdete v prvním komentáři.
A co si myslíte vy? Jsou zvířata mnohem chytřejší, než si o nich myslíme?
