Ve tři hodiny ráno zazvonil telefon. Hned jsem věděla — nic dobrého z toho nemůže být. Dcera plakala, sotva dokázala mluvit. Jen pořád opakovala:
„Mami, prosím, přijeď… zase on… bojím se.”
Okamžitě jsem vyrazila, bez otázek. Ale přišla jsem pozdě.
Když jsem vběhla do nemocnice, přivítal mě lékař. Ani se mi nepodíval do očí. Tiše a opatrně zakryl dceřinu tvář prostěradlem a řekl:
— Je mi to nesmírně líto.
Nezakřičela jsem. Jen jsem tam stála a dívala se. Lékař pokračoval, jako by recitoval naučený text:
— Podle výpovědi manžela byla napadena cestou domů. Bohužel její zranění byla neslučitelná se životem.
Policie tuto verzi okamžitě přijala. Všichni přikyvovali. Všichni litovali Marka, říkali, jak je chudák a jak je to pro něj těžké.
Všichni — kromě mě.
Protože mi dcera nevolala náhodou. A nevolala, aby se rozloučila. Volala, abych přišla.
Za úsvitu jsem se vrátila do jejich domu. Mark tam byl. Přecházel sem a tam po místnosti a předstíral, že se každou chvíli zhroutí žalem.
V obývacím pokoji byl chaos. Převrácený stůl. Rozbitá lampa. Knihy rozházené po podlaze.
— Udělal jsi tohle všechno ty? — zeptala jsem se a ukázala na nepořádek a díru ve zdi.
— Nebyl jsem při smyslech! — vyštěkl. — Moje žena je mrtvá! Všechno jsem řekl policii! Šla na procházku a přepadl ji lupič… asi chtěl její šperky!
— Její šperky, — zopakovala jsem klidně. — Tak proč forenzní zpráva říká, že zranění spíš odpovídají opakovaným nárazům o podlahu než pádu na ulici?
Zmlkl. Pak se ke mně náhle otočil.
— Co jsi říkala?
— Říkala jsem, že lupiči se dlouho nezdržují, — pokračovala jsem. — Neudeří někoho znovu a znovu. A rozhodně ne dvacet minut.
— Já nevím! — křičel. — Nebyl jsem tam! Byl jsem ve sprše!
— Ve sprše, — přikývla jsem. — Zajímavé. Protože mi Sara včera říkala, že bojler nefunguje. Opravář měl přijít až v úterý.
Zbledl.
— Já… sprchoval jsem se studenou vodou. Abych se uklidnil. Pohádali jsme se.
— Kvůli čemu?
— Kvůli ničemu! Hloupá hádka! Zkazila večeři!
Podívala jsem se do kuchyně. Byla čistá. Žádný zápach spáleniny, žádné špinavé nádobí.
— Marku, — řekla jsem tiše, — máš na ruce škrábance.
Instinktivně se podíval na předloktí. Červené, čerstvé, hluboké stopy.
— Udělal jsem si je sám. Z nervozity.
— Spíš vypadají jako stopy po nehtech, — odpověděla jsem.
Jeho výraz se náhle změnil. Ochladl.
— Proč mě vyslýcháš? Moje žena je mrtvá. Měla bys mě podporovat.
— Zjistila jsem, kdo to udělal, — řekla jsem.
Ztuhl.
— Cože?
— Našla jsem vraha.
V tu chvíli jsem vytáhla něco z kabelky a hned jsem viděla, jak můj zeť zbledl, když uviděl, co držím v ruce… 😱😲
Vytáhla jsem průhledný sáček. Uvnitř byl Sarin rozbitý telefon.
— Dala mi ho sestra, — řekla jsem. — Je to její telefon.
Díval se na něj, jako by viděl ducha.
— Myslel jsem…
— Myslel sis, že jsi ho úplně zničil? — zeptala jsem se. — Myslel sis, že když ho vyhodíš, nikdo nic nezjistí?
— Telefonu jsem se nedotkl! — křičel. — Lupič ho mohl upustit!
— Pokud šlo lupiči o cennosti, — řekla jsem klidně, — proč jí zůstal prsten na prstu? Proč telefon nebyl ukraden?
Začal se potit.
— Možná se lekl…
— Nebo ho to nezajímalo, — odpověděla jsem. — Protože nechtěl peníze. Chtěl způsobit bolest.
Přistoupila jsem blíž.
— Víš, co je cloudové úložiště, Marku?
Jeho dech se stal nepravidelným.
— Sara si všechno ukládala, — pokračovala jsem. — Tajně natáčela videa. Nahrávala hlasové zprávy. Každou hrozbu. Každou ránu. Každou noc, kdy se bála usnout vedle tebe.
Jeho tvář zešedla.
— Dej mi ten telefon, — zasyčel a vykročil ke mně.
— Proč? — zeptala jsem se. — Vždyť je to jen rozbitý telefon. Pokud na něm není něco, co nechceš, aby ostatní slyšeli.
Vrhlo se ke mně, ale zakopl o pohovku.
— To je důkaz, Marku, — řekla jsem a ustupovala. — A kopie nejsou jen tady.
V telefonu byly smazané videa. Na nich moje dcera seděla v koupelně, celá od modřin. Tiše plakala a říkala, že se bojí vrátit do ložnice. Byly tam i zprávy, kde na ni křičel, vyhrožoval jí a ponižoval ji.
A bylo tam poslední video. Dívala se přímo do kamery a řekla:
„Pokud se na tohle díváte, něco se mi stalo. Necítím se bezpečně vedle vlastního manžela. Bojím se, že mě zabije.”
