Byly dvě ráno, když ticho domu přerušil výkřik.
Z Hugova pokoje.
Hugo měl šest let.
Ale jeho oči byly plné únavy.
Otec ztratil trpělivost.
— Dostaň se do postele!
Přitlačil mu hlavu na hedvábný polštář.
Pro něj luxus.
Pro Huga bolest.
Okamžitě vykřikl.
— Bolí to!
Nikdo neposlouchal.
Dveře se zavřely.
Emma viděla všechno.
A věděla, že to není normální.
Ve dne byl Hugo šťastný.
V noci — vyděšený.
Stopy. Zarudnutí.
Výmluvy.
— Alergie…
Ale Emma nevěřila.
Tu noc otevřela dveře.
Hugo se třásl.
— Nikdo mi nevěří…
Vzala polštář.
Cítila tvrdé body.
— Od kdy?
— Od smrti mámy.
Otevřela ho.
Sklo.
Malé ostré střepy uvnitř.
Past.
Odvedla ho jinam.
A poprvé spal klidně.
Ráno ukázala pravdu.
Ticho bylo ledové.
Nebyl to dětský rozmar.
Někdo to udělal schválně.
