Ráno ve škole bylo jako každé jiné. Chodba plná hluku, smíchu a spěchu.
Až na jednoho člověka.
Alex, sedmnáctiletý chlapec na invalidním vozíku. Celý život čelil posměchu.
Naučil se mlčet.
Ale bolest zůstávala.
Ten den chtěl jen projít bez problémů.
— Kam jedeš? Bojíš se? posmíval se mu spolužák.
— Jen nechci vidět tvůj obličej, odpověděl Alex.
Dav začal natáčet.
— Bude to virální!
Přinesli kbelíky ledové vody.
Polili ho.
A znovu.
Alex zůstal promočený, třásl se… zatímco se ostatní smáli.
A pak — hlas:
— Nechte ho být.
Emma. Nová dívka.
— Kdo jsi?
— A co když neodejdu?
Během vteřiny — byl na zemi.
Další taky.
A další.
Ticho.
— Okamžitě smažte ta videa.
Nikdo neodporoval.
— A jestli se ho ještě dotknete… budete mít problém se mnou.
Alex stále třásl…
Ale už nebyl sám։
